CHALLENGE No. 37 – LAUGH OUT LOUD.

   Myslím, že jeden z nejmilejších pocitů na světě je ten, když se začnete upřímně smát a nemůžete přestat. V takový moment jste totiž opravdu šťastní, zapomenete na všechno, co vás trápí, co vám chybí nebo co vás čeká, jen se smějete a je vám dobře. A mnohdy se stane, že takhle rozesmějte ještě někoho kolem vás. Kdy jste se naposledy smáli až k slzám? (:

   Poslední dobou si všímám, kolik lidí se nahlas vůbec nesměje. Dokonce znám několik těch, kteří jen sklopí hlavu nebo si zakryjí rozesmátou pusu rukou, ale nikdy se nezasmějí tak, aby je někdo slyšel. Proč vlastně? Bojíme se, že by se na nás ostatní otáčeli, kdybychom se rozesmáli v přecpané tramvaji? Myslíme si, že náš smích není dokonalý jako v amerických komediích a zní divně? Máte rovnátka a nechcete je ukazovat světu dobrovolně? Věřte mi, že tohle všechno je úplně fuk – když máte chuť se zasmát, nesmějete se přece pro ostatní, ale kvůli sobě, ne?

   Dnešní výzva zní: HLASITĚ SE SMĚJTE (laugh out loud zní v angličtině opět lépe). Všímejte si vtipných situací kolem sebe. Nechci tím říct, aby váš smích byl škodolibý a přebrali jste si tuto výzvu jako posmívání se druhým, to vůbec ne. Jen si často nevšimneme něčeho, co by nás mohlo mile pobavit. Mě třeba nedávno rozesmál rozhovor malých školáčků, kteří se dohadovali na vážné téma "Kdo má víc úkolů a kdo to má ve škole těžší". Mojí mamince se podařilo rozesmát kolemjdoucí tím, když ve včerejší sněhové vichřici roztáhla deštník, který se jí okamžitě zlomil. Vlastně mám zážitek i z dneška – když jsem šla ze školy, vážně hodně sněžilo, takže jsem se schovala na zastávku pod střechu mezi další spoustu čekajících. Vtom jsem si všimla, že naproti na lavičce sedí na sněhem zaváté lavičce pán, kterému vůbec nevadila 20centimetrová sněhová překážka. Zkrátka se na lavičce uvelebil, rozhlédl se kolem, otevřel si čokoládu, během minuty ji celou snědl a pak odešel.

   Kolem nás je neustále něco, co nás může pobavit, jen musíme chtít, abychom to něco viděli. Od vtipných nápisů na zdi přes vzpomínku, která se vám vybaví, po obyčejnou životní situaci, kterou uvidíte. Pořad v televizi. Když jdete s kamarády sáňkovat a jeden z nich najednou letí vzduchem a vy ho jdete zvednout ze sněhu teprve tehdy, až se dosmějete. Výroky mladších sourozenců. Díl oblíbeného seriálu. Když třikrát za sebou vysypete do koberce drobounké korálky. Mávající autobus vojáků, když čekáte na zastávce. Přeřeknutí kamarádů. Spontánní nesmyslná odpověď.

   Přestaňme alespoň na nějaký čas vnímat dění kolem sebe jen vážně. Udělejme si legraci sami ze sebe. Čím častěji se smějete, tím pozitivněji svět vidíte. Taky se naučíte brát všechno více s nadhledem. Budete mnohem vyrovnanější a nic si nebudete tolik brát. Ale hlavně, budete mít kolem sebe více pozitivnějších lidí. A samozřejmě s takovým přístupem navíc své okolí určitě ovlivníte (a možná rozveselíte). 

A nakonec – smích přece prodlužuje život, tak proč si ho odpírat? (:

„Kdo se bere příliš vážně, ten se vždycky vystavuje nebezpečí, že bude k smíchu. Kdo se dokáže trvale vysmívat sám sobě, směšnost neriskuje.“ Václav Havel

From my point of view, one of the most amazing feeligs on the Earth is that one, when you start laughing and cannot stop. Moments like this are full of happiness, you´re really happy, you forget all of your problems and worries, you don´t think about things that make you sad or what bad is waiting for you, you´re just smiling and satisfied. Moreover, quite often you will make laugh someone around you. When was the last time you laughed so hard, you cried? (:

I have mentioned lately how many of people don´t laugh loudly. I even know those who just lower their head or put a hand in front of their smiling mouth, but they never laugh in that way to be heard by somebody.   Why? Are we afraid of people who would be looking at as in a crowded bus if we would be laughing? Do we think that our laugher isn´t the perfect one such as that in American comedies and sounds insanely? Do you have braces and you´re not in a mood to show them voluntarily? Believe me, get rid of all these worries – when you want to laugh, you´re not laughing for others, it´s for you, nope?

Today challenge sounds: LAUGH OUT LOUD. Pay attention and see funny situations around you. My point is not to be gleeful and laugh to others with a bad intent, no no noo. I just think that we are often a bit blind and don´t see something what would make amuse us. I was laughing after a conversation of little children and its topic „Who of us has more homework and who has it more diffucult at school“ for instance. My Mum made her surroundings laugh when her umbrella suddenly broke when she opened it in a yesterday snowsnorm. Oh yeah, I have an experience from today as well – I went from the school and it was really really snowing, so I hid with another people under the roof on a bus station. But I saw immidiately that there was a man sitting on a bench – no care of snow.  And then he looked around, open his chocolate, ate in in a minute and just left.

There is still something aroud you what can make you laugh, we just have to want to see it. It can be a note on the wall, your memories or ordinary everyday life situation. A TV show. Sledging with friends and suddenly one of them is flying in the air and you will go pick him up after your laugh burst. Clever speech of your young siblings. Favourite series. A bus full of waving soldiers at you. When your friends say something wrong and the meening is funny. Spontanneous nonsense answer.

Stop to feel the world seriously for a while. Be able to laugh at yourself. The more you´re laughing, the more positively you see the word. And you will get a perspective. You´ll be more easy-going and well balanced. But mainly – you´ll have more of positive people around you. And of course, you´ll influence your surroundings with your attitude (and maybe make it happier).

Finally – laughter makes your life longer, so why to withhold it? (:

Anyone who takes himself too seriously always runs the risk of looking ridiculous; anyone who can consistently laugh at himself does not. Vaclav Havel