Dneska jsem byla svědkem něčeho, co mě
neuvěřitelně moc potěšilo a co způsobilo, že právě teď tohle píšu. Jela jsem
domů ze školy autobusem a na jedné zastávce jsem při pohledu z okna
uviděla situaci, při které mi došlo, jak velkým skutkem může být i ta nejmenší
pomoc. Stál tam pán, který měl s sebou tašku a očividně velmi těžký batoh.
Možná nic zvláštního, ale druhou rukou se opíral o francouzskou hůl. Před ním
nastoupilo pár dalších, takže tam zůstal už jen on a kluk, který nevypadal
zrovna jako nějak extra ochotný. Většinou nemám o lidech předsudky, tohohle
znám od vidění pár let a nemyslím si, že by ho svět kolem zrovna zajímal. Jenže
tomu pánovi vzal ten těžký batoh. A když před ním tedy nastoupil a dostal se
s trochou námahy na místo, poděkoval za odnesení a ten kluk se zasmál a
řekl: „Není zač“. Ta krátká odpověď mi udělala nevýslovnou radost, i když jsem
byla jen pozorovatel, který si jich povšimnul.
Když jsem pak vystoupila a šla domů, měla
jsem sice při dnešním teplém dni babího léta sklony k tomu, abych napsala
něco ve stylu „Běžte pouštět draka.“, „Upečte štrúdl.“, „Sedněte si ven a
zavřete všechno učení.“ „Projděte se ve spadaném listí.“, a tak podobně, ale
pak jsem se znovu pousmála nad svým zážitkem. A proto je tady výzva, která zní:
všímejte si více starých lidí. Buďte k nim pozornější a milejší. Udělejte
z TAMTĚCH starých lidí TYTO staré lidi, pokud víte, jak to myslím. A
nemyslím tím teď jen staré lidi na ulici. Vzpomeňte si víc i na vaše babičky a
dědečky, tetičky a strýčky, všechny starší známé. Jděte za nimi na kávu nebo na
čaj, klidně i na ten štrúdl (nebo ho s nimi upečte) poslouchejte jejich
vyprávění, učte se trpělivě odpovídat na jejich otázky, ačkoli to je občas tak
těžké. A na ty cizí se mile usmějte, pusťte je před sebe v obchodě,
nechejte jim to poslední mléko nebo máslo ve slevě (třeba chtějí péct štrúdl
pro své vnuky), nechte je, ať si sednou v autobuse, souhlasně pokývejte
nad jejich úsměvným rozčilováním, co se týká maličkostí, určitě je to potěší.
Sečteno a podtrženo – více si jich všímejte.
Ať už chcete nebo ne, taky jednou všichni zestárneme
a budeme se na svět dívat stejným pohledem jako oni, i když nám teď přijde
natolik vzdálený.
I was a witness of something what really
made my day today and what made me write this. I went by bus from school and I saw a
situation at a bus station, which I was watching through the window. I found
thanks to that moment how magnificant act can be a little help. There was
standing an elder man who has a bag and a heavy backpack. Maybe it isn´t
interesting now, but he was leaning on a stick. All of the people hopped on the
bus ahead of him – that means that he stayed there only with a boy who didn´t
look like a helpful one. I don´t like any type of prejudice of people, but I know
about that boy he doesn´t care about his surroundings. But… He took that heavy
backpack. And when the old man get onto the bus and reached the seat with a bit
of trouble, he said thanks and the boy laughed and told him: „It was nothing.“ That
short sentence made me feel so happy, even though I was just an observer who
mentioned them.
When I left the bus and
went home, I had an inclination to write about something different (because of
that warm day of the late summer) like – “Fly a kite.“, “Bake an apple pie.“,
„Sit down outside and close everything for studying.“, “Go for a walk in fallen
leaves.“ True enough, though then I
smiled when I brought my experience to my mind again. That´s the reason why I´m
here with a challenge which sounds: do notice old people more. Be more
attentive and nicer to them. Make THESE old people from THOSE old people – if you
know what I mean. I´m not writing just about those old people at the street. I
mean also all of your Grandmas and Grandpas and aunties and uncles, all of your
acquaintances. Go to their place and drink coffee/ tea together or go for that apple
pie (you can also bake it with them), listen to their stories, learn how to
answer their questions patiently, although it can be hard sometimes. And what
about those who aren´t so close to you? Smile at them, tell them to go first at
the supermarket, leave them the last milk or butter on offer (maybe they want
to bake that apple pie for their grandchildren), let them to take a seat in
bus, nod in agreement with their lovely fussing, I bet it will make them happy.
All in all – do notice them.
If you want to or not, there will be your
time to get old and everyone of us will see the world from the same view like
them, although it seems to us so far.
No comments:
Post a Comment