Poslední dobou si čím dál více uvědomuju, jakou spoustu stížností denně
slýchám. A kolik jich vypustím z pusy (zbytečně) já. Stěžujeme si na
všechno - od počasí, únavy, hladu (vsadím
se, že věty jako „já mám hlad/mně se chce spááát“ slýcháme snad nejčastěji),
přes moc práce, učení a to, jak se nám nic nechce, po naše neúspěchy. A proč?
Nejsou nám tisíce takových poznatků k ničemu? Akorát je vnucujeme svému
okolí a ono na oplátku nám.
Challenge No. 4 je proto taková: zkusme se alespoň po následující týden snažit, abychom své stížnosti zredukovali na minimum. Troufám si tvrdit, že svět bude zase o něco veselejší a my si třeba uvědomíme, že kvůli neutichajícímu reptání přehlížíme některé jiné momenty. Vždyť ono to stěžování může být nakonec podáno úplně jinak, jde přece říct místo věty, že za chvíli vyhladovíme, například to, že už se taakhle moc těšíme na oběd. A když se nám něco nepodaří, tak to berme jako chybu, kterou příště udělat nechceme. A že nejde omezit komentování nevyzpytatelného počasí? Každému je buď horko, nebo zima, každý má oblíbené buď čtyřicítky, nebo když prší týden v kuse, nevybereme si. Kolektivní vyjadřování nespokojenosti nám nepomůže, akorát nás utvrzuje v přesvědčení, jak hrozně se máme (teď mám na mysli naše každodenní ohrnování nosu, kdyby chtěl náhodou někdo namítnout, že takové petice za dobrou věc jsou kolektivní vyjádření nespokojenosti, které většinou k něčemu je (: ).
Tak jo, konec řečnění, zkusme si to, omezme naše věčné stěžování. Máme se přece fajn, tak proč ostatním dávat najevo, že je náš život za trest? To přece není pravda. A navíc stížnostmi opravdu nic nezměníme .
I wake up to one fact lately (more and more often) – how large amount of complaints I hear everyday. And how many of them I blurt out personally (needlessly). We complain about everything – from weather, tiredness, hunger (I bet that sentences like “I´m hungryyy/I´m so sleeepy“ we hear the most), across tons of work, studying and that how much we cannot be bothered, after our failure. And why? Aren´t these thousands of hard facts for nothing? We just fob others off with them and they don´t forget to reciprocate in the same way.
So, the challenge No. 4 sounds: let´s try to narrow our grievances down at least for the following week. I dare to state that the world will be a happier place again and we´ll just find out that we overlook another bright moments due to relentless grumbling. After all, we can say our moaning in a different way. We can turn the sentence "I´m hungry" into the one, how we´re looking forward to the lunch. And when we don´t manage something, let´s treat it as a fault which we don´t want to repeat again. Oh, that the limitation on comment on unpredictable weather is a complete impossibility? Each of us feels hot or cold, each of us loves forty degrees or when it´s raining all week long, there is no choice. The collective share of discontent can´t help us, it only makes us to become more certain, how we´re doing dreadfuly (I´m not thinking about petitions at this point, because this collective share of discontent is usually for something, you know, I mean our ordinary day).
Okay, the end, just try it, let´s limit our complaints. We´re doing surely great, so why show other that we don´t like our life? That´s not true, we like it. And what more, we can´t change anything with grievances (: .
Challenge No. 4 je proto taková: zkusme se alespoň po následující týden snažit, abychom své stížnosti zredukovali na minimum. Troufám si tvrdit, že svět bude zase o něco veselejší a my si třeba uvědomíme, že kvůli neutichajícímu reptání přehlížíme některé jiné momenty. Vždyť ono to stěžování může být nakonec podáno úplně jinak, jde přece říct místo věty, že za chvíli vyhladovíme, například to, že už se taakhle moc těšíme na oběd. A když se nám něco nepodaří, tak to berme jako chybu, kterou příště udělat nechceme. A že nejde omezit komentování nevyzpytatelného počasí? Každému je buď horko, nebo zima, každý má oblíbené buď čtyřicítky, nebo když prší týden v kuse, nevybereme si. Kolektivní vyjadřování nespokojenosti nám nepomůže, akorát nás utvrzuje v přesvědčení, jak hrozně se máme (teď mám na mysli naše každodenní ohrnování nosu, kdyby chtěl náhodou někdo namítnout, že takové petice za dobrou věc jsou kolektivní vyjádření nespokojenosti, které většinou k něčemu je (: ).
Tak jo, konec řečnění, zkusme si to, omezme naše věčné stěžování. Máme se přece fajn, tak proč ostatním dávat najevo, že je náš život za trest? To přece není pravda. A navíc stížnostmi opravdu nic nezměníme .
I wake up to one fact lately (more and more often) – how large amount of complaints I hear everyday. And how many of them I blurt out personally (needlessly). We complain about everything – from weather, tiredness, hunger (I bet that sentences like “I´m hungryyy/I´m so sleeepy“ we hear the most), across tons of work, studying and that how much we cannot be bothered, after our failure. And why? Aren´t these thousands of hard facts for nothing? We just fob others off with them and they don´t forget to reciprocate in the same way.
So, the challenge No. 4 sounds: let´s try to narrow our grievances down at least for the following week. I dare to state that the world will be a happier place again and we´ll just find out that we overlook another bright moments due to relentless grumbling. After all, we can say our moaning in a different way. We can turn the sentence "I´m hungry" into the one, how we´re looking forward to the lunch. And when we don´t manage something, let´s treat it as a fault which we don´t want to repeat again. Oh, that the limitation on comment on unpredictable weather is a complete impossibility? Each of us feels hot or cold, each of us loves forty degrees or when it´s raining all week long, there is no choice. The collective share of discontent can´t help us, it only makes us to become more certain, how we´re doing dreadfuly (I´m not thinking about petitions at this point, because this collective share of discontent is usually for something, you know, I mean our ordinary day).
Okay, the end, just try it, let´s limit our complaints. We´re doing surely great, so why show other that we don´t like our life? That´s not true, we like it. And what more, we can´t change anything with grievances (: .
No comments:
Post a Comment